Tajemství nočního lesa: Jak slova dospělých formují dětskou odvahu

Od malička jezdím na tábory a mám to štěstí, že jsem se účastnila zřejmě těch kvalitnějších. Naši vedoucí nás nikdy nestrašili povídačkami o strašidlech v temném lese ani podobnými nesmysly. Jak jsem nedávno zjistila, není to zdaleka běžná praxe.

Díky těmto zkušenostem jsem si na táborech vytvořila pevný základ, který dnes předávám dál. Na večerní hry dovolujeme dětem vzít si mobilní telefony a baterky, přičemž jim vždy říkáme:

„Tma tady není od toho, aby nás děsila. Není nutné se tmy bát. My jsme vám připravili noční hru, protože je to něco jiného než hraní si přes den, a chceme, abyste si zapamatovali, že les je v noci možná mnohem bezpečnějším místem než město. V České republice jsou v noci v lese především hodná a plachá zvířata. Uslyšíte jiné zvuky a uslyšíte jich více než přes den, ale to je hlavně proto, že i vy budete více potichu o což vás moc prosíme, protože zvířata, která tu bydlí se vás skutečně oprávněně moc bojí. My lidé pro ně představujeme skutečné ohrožení, proto buďte potichu a všímejte si kolik zvuků kolem sebe uslyšíte. Les je ve tmě stejně krásný jako ve dne. Nekažte si jeho noční objevování svícením baterkami a užijte si hru tak, jak jsme vám ji připravili. V případě, že se ale začnete skutečně něčeho bát, nebo budete mít pocit, že jste se ztratili, zavolejte nám.“

Poté děti sledují stezku osvícenou svíčkami, plní úkoly nebo navštěvují různá stanoviště. A víte co? Naše děti se nočního lesa nebojí. Dokladem toho je i jeden „nepovedený“ incident, kdy nejmladší holčička v doprovodu jedné z nejstarších sešla z vyznačené trasy. Šly stovky metrů potmě, bez baterky a bez toho, aby využily mobil, a jediným jejich komentářem bylo, proč je trasa tak dlouhá. Žádná z nich přitom nerozsvítila baterku ani nevyužila mobil – prostě to z kontextu chápaly tak, že není čeho se bát a ťapkaly a ťapkaly, dokud se jim nezačala cesta ztrácet pod nohama. Až potom si poprvé rozsvítili baterku a až po několika dalších stovkách metrů chůze po zarostlé lesní cestě využily i mobil.

Holky se staly legendou našeho tábora, a jsem si jistá, že žádné z našich dětí se nebojí podivných nočních zvuků lesa, nerozsvěcují zbytečně baterky ani nezneužívají naší důvěry, že mohou mít mobily. Prostě si užívají hru a ví přesně k čemu mají s sebou baterku a mobil.

Nemyslím si, že je vtipné, natož užitečné, strašit malé děti příběhy o hejkalovi, čarodějnicích nebo jiných strašidelných bytostech. Svět bývá děsivý dost, a to často hlavně ve městech a přes den ne v lese v okolí našich táborových základen. Naším úkolem jako dospělých, kterým rodiče o prázdninách svěřují své děti, je dokázat děti přimět cítit se spokojeně, bezpečně a šťastně, ukázat jim krásy a možnosti světa, ne je strašit.

Ten malý incident, kdy se naše děti vydaly samy do hlubokého lesa, skoro jako v Červené Karkulce, mi jasně ukázal, jak velký vliv má slovo dospělého na dětskou mysl. V rukou dospělých leží skutečná moc. Moc zajistit, zda se budou děti (nejen) v noci bát, nebo zda budou vnímat svět a les jako místo plné kouzla a krás, které stojí za to prozkoumávat, milovat a obdivovat – ve dne i v noci. A také, že budou vědět, že v případě, že se někdy ztratí, nebo se budou bát, že je to v pořádku a že si beze studu mohou zavolat někoho na pomoc...